Telefunken Superhet Service Manual

SN č. 11/1989

Telefunken T 500 - superhet (1932-33)

Zpracoval: Ing. Miroslav Beran

Skříň: bakelitová, černá s tmavohnědým mramorováním. Brokát zlatohnědě svisle

žinylkovaný	(vroubkovaný).	Zadní	stěna
z ocelového	perforovaného	plechu,	černě

lakovaná, popis stříbrný. Stupnicový rámeček bronzový, hnědě patinovaný. Rozměry 535 x 420 x 275 mm.

Ovládací prvky: Levý knoflík = hlasitost, pravý knoflík = tónová clona, střední větší knoflík = ladění. Na pravém boku skříně je knoflík s páčkou = vlnový přepínač. Ve směru otáčení hodinových ruček jsou polohy následující: Vyp.- SV-DV-Gramo.

Zapojení: Superhet s předřazeným jednostupňovým VF předzesilovačem, dvěma mezifrekvenčními fitry (1 MF zesilovač) a běžným dvoustupňovým nízkofrekvenčním zesilovačem s prostou tónovou clonou, provoz ze střídavé světelné sítě 105÷240V. Dva vlnové rozsahy: SV a DV, průměrná citlivost je cca 1 mV.

Vysokofrekvenční předzesilovač, osazený stíněnou elektronkou RENS1214, je běžného zapojení. Jeho zesílení je řízeno automaticky, o čemž se zmíním dále.

Směšovač je osazen dvoumřížkovou elektronkou REN704d. Je to nejprimitivnější

směšovač, jaký se vůbec u superhetů vyskytuje, s mnoha nedostatky. Nejenže dvoumřížková elektronka má velmi malou směšovací strmost

(cca 0,1mA/V), ale vlivem mezimřížkových kapacit dochází k vyzařování do antény a v neposlední řadě se vyskytuje mnoho interferenčních hvizdů. Konstruktéři tohoto přístroje se s těmito problémy vypořádali vcelku úspěšně a dosáhli optimálních výsledků. Aby zamezili zpětnému vyzařování do antény, zařadili před směšovací stupeň VF předzesilovač. Tím současně umožnili řízení citlivosti na vstupu, což by u směšovací elektronky nešlo, měnil by se tím kmitočet oscilátoru. Aby vyloučili vznik četných interferenčních hvizdů, jednak radikálně snížili jakost (Q) vstupního MF obvodu (velký nepoměr mezi indukčnost a kapacitou), jednak omezili amplitudy oscilačního napětí na nejmenší možnou míru zařazením ssacího obvodu v blízkosti cívek oscilátoru. Ve schématu na obr. 1 je tento ssací obvod L13/C5, přičemž C5 je vlastní kapacita vinutí cívky L13. Řádný souběh oscilátoru se vstupem je zajištěn běžným způsobem pomocí sériových kondenzátorů.

Mezifrekvenční zesilovač, osazený opět stíněnou elektronkou RENS1214, je vcelku běžného provedení, až na první laděný okruh L14/C7. Mezifrekvenční kmitočet je kupodivu 460kHz, ačkoliv v těch dobách se častěji používalo dlouhovlnné mezifrekvence v okolí 100kHz, která poskytovala větší zesílení. Vyššího MF kmitočtu zde zřejmě použili kvůli omezení vzniku interferenčních hvizdů a zrcadlových kmitočtů. Citlivost tohoto stupně je rovněž řízena automaticky, jak bude uvedeno dále.

Následující detekční stupeň, osazený elektronkou RENS1204, používá anodové detekce. Jistě by byla výhodnější detekce diodová, ale ta by vyžadovala lampu navíc – samostatnou diodu, protože tehdy ještě nebyly

používány	sdružené	zesilovací elektronky
s detekční	diodou	(tzv. „binody“). Tato

elektronka RENS1204 zároveň detekovaný signál zesiluje a z její anody jde NF napětí na řídicí mřížku koncové elektronky. Toto NF napětí je však současně použito jako regulační napětí pro automatické řízení citlivosti (AVC).

AVC je zde kupodivu dosti dokonalé. Řízeny jsou dvě elektronky, a sice první VF elektronka a mezifrekvenční elektronka. Aby

bylo možno k řízení citlivosti použít dosti vysokého anodového napětí detekční elektronky, je nutno řízeným elektronkám dát též přiměřeně vysoké záporné předpětí. Toho je dosaženo připojením katod řízených elektronek na dosti vysoké kladné napětí (cca 130V), odebírané z děliče, vytvořeného odbočkou na budicí cívce reproduktoru. Potřebné předpětí pak vznikne rozdílem těchto potenciálů. (Podrobněji o tomto tématu v samostatné stati autora M. Berana „AVC u nejstarších přijímačů“, vyšlo v Radiojournalu č. 7/1991, str. 5).

Koncový stupeň, osazený elektronkou RENS1374d, je běžného provedení. Předpětí je získáváno na odbočce síťové tlumivky, která je zařazena v záporné větvi anodového zdroje. Tónová clona je nejjednoduššího provedení: blokování anody řízené potenciometrem zapojeným jako reostat. Jako anodová zátěž koncové elektronky je primár běžného výstupního transformátoru. VT má překvapivě malé rozměry, přesto však díky dobrému

reproduktoru	a velké skříni je	přednes i
v hloubkách	dobrý. Reproduktor	je buzený
dynamik o Ø 240 mm.

Napájecí zdroj je též běžného provedení, snad jen s tou zvláštností, že síťová filtrační tlumivka (jak již bylo řečeno) je zapojena v záporné větvi usměrňovače. To má výhodu jednak v tom, že vinutí tlumivky není namáháno vysokým napětím proti kostře, jednak lze z odboček tlumivky snadno získávat předpětí jak pro koncovou elektronku (cca -14V), tak také pro lampu detekční (cca -4,5V). Budicí vinutí reproduktoru je ke zdroji anodového proudu připojeno paralelně. Kromě napětí cca 130V pro katody VF a MF elektronek je z druhé odbočky získáváno napětí cca 220V pro napájení stínicích mřížek těchto elektronek. Celý zdroj je jištěn tepelnou pojistkou běžného provedení.

Renovace: Je nepatrná pravděpodobnost, že bychom získali tento přijímač v původním zapojení a dosud hrající. S těmito přístroji byly potíže již v počátcích jejich používání: nedostatečná kvalifikace opravářů, nadto nedostatečně vybavených potřebnou měřicí technikou. Proto byly často předělávány na jednoduché přímozesilující přijímače, anebo původní cívková souprava byla vyměněna za standardní, novějšího provedení, s adekvátními změnami v zapojení. Získáme-li přístroj, který má původní cívky vyměněny, nejenže jeho

historická cena je značně snížena, ale není naděje uvést jej do provozu s původním zapojením. V takovém případě raději počkáme, až původní cívky opatříme.

Především přístroj vyjmeme ze skříně, přičemž si neopomeneme označit přívody k reproduktoru. Vyjmeme všechny elektronky. Po důkladném vyčištění přístroje opravíme a znovu seřídíme mechaniku ladicího převodu, mechaniku vlnového přepínače, překontrolujeme

a popř. opravíme	pérové	kontakty přívodů
k postranním	šroubkům	elektronek,

překontrolujeme tepelnou pojistku na síťovém transformátoru a síťový přívod. Zkontrolujeme volič síťového napětí. Potom přístroj připojíme na síť. Odběr naprázdno by měl být cca 2W.

Potom doporučuji rozebrat krabicové kondenzátory, odstranit původní svitky a nahradit je dle následujícího doporučení:

Tabulka 1a: Doporučené náhrady původních svitků v malé krabici.

Původní C			Náhradní C
C18	M1/750V	470nF	100V	styroflex
C12	M5/750V	470nf	100V	styroflex
C15	M5/750V	0,5μF	450V	ellyt
C17	M5/750V	0,5μF	450V	ellyt
C16	1M/360V	1μF	100V	svitkový
C13	1M/360V	1μF	160V	svitkový
C8	M1/750V	0,1μF	400V	svitkový
C21	60k/750V	68nF	400V	styroflex

Tabulka 1b: Doporučené náhrady původních svitků ve velké krabici.

Původní C			Náhradní C
C20	4M/1kV	5μF	450V	ellyt
C19	6M/1kV	10μF	450V	ellyt
C10	3M/360V	5μF	450V	ellyt
C11	1M/500V	1μF	400V	svitkový

Z ostatních kondenzátorů mimo krabice je velmi kritický C2 (22 nF), filtrující předpětí pro řízení první elektronky. Nesmí mít naprosto žádný svod. Také důležitý je kondenzátor C14 (3k3), vazební mezi 4. elektronkou a koncovou. A pochopitelně i antenorový kondenzátor C2 (275 pF, síťová anténa), který prověříme nejen na svod, ale i na zkušební napětí min. 500V střídavých.

Dále se věnujeme kontrole všech odporů, umístěných na společném svorníku

(viz obr. 2). Obvykle bývá vadný odpor R16 (10k), který napájí stínicí mřížku koncové elektronky. Původní odpor překleneme stejným druhem. Jestliže zjistíme na svorníku více vadných odporů, potom bude účelnější celý řetězec odporů rozebrat, vadné nahradit novými, zamontovat a zapojit. Ostatní odpory mimo svorník také zkontrolujeme, zejména zda nebyly nahrazeny opory s nesprávnými hodnotami.

Svízelná je náhrada poškozených potenciometrů. Především se pokusme o jejich opravu. Vadné části vyměníme – získáme je ze starých potenciometrů podobných typů. Na obr. 5a je rozkreslen potenciometr P3. Stejného provedení je také potenciometr P1, který má na konci hřídelky nasazen izolační nástavec se zářezem pro šroubovák – je přístupný otvorem vzadu v šasi. Na obrázku 5b je znázorněn potenciometr P2. Všechny potenciometry musí být v naprostém pořádku, zejména pak potenciometr P1, kterým se nastavuje správný režim detekční elektronky. Protože tímto nastavením je současně ovlivněna i činnost VF elektronky a elektronky mezifrekvenční, má kvalita tohoto potenciometru zásadní význam pro řádnou funkci celého radiopřijímače.

Překontrolujeme ss odpory výstupního trafa a síťové filtrační tlumivky, ss odpory budicího vinutí reproduktoru. Pokud zjistíme přerušení tohoto vinutí nebo jiné jeho závažné poškození, není možno ho opravit, protože systém je nerozebíratelný. Nemáme-li reproduktor druhý stejného provedení, nahradíme ho prozatím běžným dynamickým reproduktorem se stálým magnetem a místo budicího vinutí s odbočkami zapojíme odporový dělič stejných hodnot na zatížení cca 20W (ztrátový tepelný výkon bude cca 8W). Šasi přístroje propojíme s reproduktorem pětikilovým kablíkem, nejlépe rozpojitelným, s konektorem.

Zasuneme usměrňovací elektronku a přístroj zapneme. Po nažhavení a s osvětlovací žárovičkou by měl odběr ze sítě činit cca 25W. Anodové napětí v bodě 8 by mělo být cca 350V, v bodě 43 cca 280V a v bodě 21 cca 140V. Je-li vše v pořádku, zasuneme koncovou elektronku a přesvědčíme se o její správné funkci. Na její anodě bychom měli naměřit cca 260V a na stínicí mřížce 220V, anodový proud cca 22mA. Odběr ze sítě nyní vzroste na cca 40W. Dále můžeme zasunout čtvrtou (detekční) elektronku a orientačně se přesvědčit o její činnosti ve funkci NF zesilovače. Její režim

nastavíme pomocí potenciometru P1. Při těchto předběžných zkouškách se současně přesvědčíme o řádné funkci všech tří potenciometrů. Pokud nejsou v absolutním pořádku,dále v oživování nepokračujeme.

Nyní zasuneme zbývající tři elektronky. Při oživování nemůžeme postupovat po jednotlivých stupních přijímače, protože přepěťové poměry se ustálí na správných hodnotách (po nastavení) až při chodu celého přijímače. Pokusíme se naladit místní stanici, ale s největší pravděpodobností se nám to nepodaří. Další postup je následující:

Dle hodnot uvedených ve schématu (obr. 1) překontrolujeme napětí na řídicích mřížkách a anodách první a třetí elektronky, též změříme kladné napětí na jejich katodách (mělo by být cca 140V bez signálu. Jestliže naměřené hodnoty odpovídají údajům ve schématu, nastavíme správné anodové napětí čtvrté elektronky potenciometrem P1. Mělo by být – bez signálu – cca o 1V vyšší, než je kladné napětí na katodách elektronek E1 a E3. Rozdíl těchto hodnot totiž představuje klidové předpětí těchto elektronek, kdy je jejich zesílení největší.

Nyní přivedeme na řídicí mřížku třetí elektronky mezifekvenční kmitočet a doladíme nejprve sekundár druhého mezifrekvenčního transformátoru trimrem T9 a pak jeho primár trimrem T8 (viz obr. 3). Měli bychom vystačit se signálem řádově 10mV.

Potom zkontrolujeme anodové napětí směšovací elektronky E2, měříme je však voltmetrem s malým odporem (1 kΩ na volt – o tomto problému podrobněji v SN č. 8, pasáž o oživování oscilátoru). Pracuje-li oscilátor, naměříme na jeho první mřížce napětí -20 až - 50V (měřeno přístrojem o vlastní spotřebě 50μA). Nyní přivedeme mezifrekvenční kmitočet na anodu této elektronky a doladíme nejdříve sekundár prvního mezifrekvenčního transformátoru trimrem T7 a opravíme polohu T8 a T9. Primár 1. MF transformátoru má velmi plochou rezonanční křivku, takže na dolaďování trimrem T6 prakticky nereaguje. Úplně přesné sladění bychom museli provést pomocí osciloskopu a rozmítaného generátoru, ale to není pro dobrou funkci nezbytné. Jestliže je vinutí primáru 1. MFT v pořádku a také kondenzátor C7 má předepsanou kapacitu (ve schématu autora je údaj 6k8, jiné zdroje uvádějí 5k5 - pozn.red.), nebude mít rozladění tohoto obvodu vliv na činnost přijímače. Signál