TELEFUNKEN Koncert Super
Zpracoval: Radim Vařák, OK2 PRW
Skříň: Dřevěná, dýhovaná, leštěná, hnědá, velikosti 374 x 410 x 290 mm, černý lakovaný sokl. Zadní stěna z tvrzeného papíru, černá, se stříbrným popisem. Spodní stínící kryt plechový, 283 x 190 mm. Brokát žinilkový, červenohnědý.
Ovládací prvky: Levý knoflík - hlasitost, pravý - přepínání vlnových rozsahů a síťový vypínač, prostřední - ladění. Vzadu nalevo dole páčka tónové clony.
V roce 1934 uvedla Radiotechna Přelouč na trh novou, tzv. Koncertní řadu Telefunken.
Pro méně majetnou klientelu byly určeny přímozesilující přístroje Koncert Dual (viz SN22 a 23) a Koncert Trial. Vyvrcholením této řady byl superhet Koncert Super. Na svou dobu se vyznačoval výbornými parametry, ovšem za jeho cenu (2590,-Kč) bylo možno pořídit téměř tři dvoulampovky Dual (950,-Kč). Jedná se prakticky o první oktodový superhet, vyráběný v Přelouči. Dřívější používaly ke směšování dvoumřížkové lampy (T500), tetrodu (T300), eventuálně tetrodu plus triodu (T600). Telefunken Koncert Super byl konkurenčním přístrojem Philipsovy řady 520 - 522.
Zapojení: Přístroj je (vzhledem k nízké mezifrekvenci) vybaven pásmovým filtrem s induktivní vazbou. Při příjmu KV přichází signál z antény přes kondenzátor C4 přímo na jednoduchý laděný obvod L1, C2. Cívka L8
slouží k dosažení těsnější vazby na DV a tvoří ji 5 závitů navinutých na L7.
Oscilátor je běžného zapojení s nastavitelným padingem (trimry C8 - C10), schematické rozmístění cívek vstupních obvodů i oscilátoru je na obr. 5. Mezifrekvenční napětí o kmitočtu 132 kHz přechází z anody E1 přes první filtr MF1 na řídicí mřížku E2, kde se zesiluje a dále přes filtr MF2 přichází k detekci na diodovou část binody E3 (REN924). Binoda je poměrně zřídka používaná elektronka (ekvivalent Philips je E444S).
Nízkofrekvenční složka, vzniklá po detekci na odporech R9 a P1, se zesiluje triodovou částí E3. Stejnosměrná složka napětí, sloužící k řízení AVC, působí přes odpor R5 pouze na směšovací elektronku.
Koncový stupeň je osazen oblíbenou nepřímožhavenou RENS1374d. Mřížkové předpětí se získává spádem napětí na odporu R14. V anodovém obvodu je jednoduchá tónová clona (C13, spínač j). Případný druhý reproduktor (vysokoohmový) se připojuje mezi anodu E4 a zem. K jeho stejnosměrnému oddělení slouží kondenzátor C32 (0,5 μF).
Také napájecí zdroj je běžného provedení. Malá kapacita filtračních bloků (4 μF) je kompenzována poměrně vysokou indukčností filtrační tlumivky, kterou tvoří budicí cívka reproduktoru (M).
RENOVACE:
Po vyjmutí přístroje ze skříně a jeho vyčištění obnovíme nejdříve dokonalý chod všech mechanických dílů. Vyčistíme a promažeme ložiska a západkový mechanismus vlnového přepínače, jeho kontakty nakonzervujeme Kontoxem nebo Diavou. Dále provedeme kontrolu ladícího převodu. Celý ladicí agregát i se stupnicí lze po odpájení přívodů a povolení čtyř odpružených šroubů na spodní straně šasi vyjmout a zajistit si tak dokonalý přístup ke všem jeho součástkám. Ocelové lanko ukazatele stupnice bývá jen zřídka kdy poškozeno. Jinak bychom jej nahradili novým o délce 760 mm. Převod je natolik jednoduchý, že jeho schéma neuvádím.
Máme-li přístroj po mechanické stránce v pořádku, přistoupíme k postupnému uvádění do chodu. Zkontrolujeme síťový volič na transformátoru, zda je přepnut na správné napětí a přístroj bez lamp (se stupnicovou žárovkou)
zapneme. Pozor při vyjímání elektronky E2
(RENS1294). Musíme ji ze soklu vytáhnout i se stínicí čepičkou a pak ji z této vyšroubovat. Změříme střídavé napětí pro anodový zdroj, které činí (naprázdno) 2x500V. Zkontrolujeme též napětí žhavicí. Pokud by příkon naprázdno (měřeno wattmetrem) byl nepřípustně veliký, mohl by být proražen některý z dekuplačních kondenzátorů (C35, C36).
Je-li vše v pořádku, prověříme oba filtrační bloky C33, C34, nemají-li zkrat. Pak zasuneme usměrňovací elektronku a přístroj krátce zapneme. Změříme ss napětí na C33, které by mělo být asi 700V. Dále připojíme reproduktor, potom na C33 bude cca 600V a na C34 580V. Nyní přejdeme na kontrolu koncového stupně. Prověříme všechny obvodové součástky, zejména katodový odpor R11 (kord) a jeho blokovací ellyt C28. Ten bude určitě bez kapacity, proto ho nahradíme novým.
Zasuneme koncovou elektronku E4 a přístroj zapneme. Anodové napětí by mělo být cca 320V, na stínicí mřížce cca 280V, mřížkové předpětí na R11 cca 15V (17 - 20V). Všechna napětí jsou zatím o něco vyšší, než předepsaná, protože nejsou v provozu ostatní elektronky. Měla-li by lampa příliš velký anodový proud, bude příčinou svod vazebního kondenzátoru C26. Dotkneme-li se nyní řídicí mřížky šroubovákem (bod 38), ozve se slabé bručení.
Dále přejdeme na předzesilovací stupeň. Prověříme katodový odpor R10 a blokovací kondenzátor C25 a zasuneme lampu E3. Změříme její anodové napětí a mřížkové předpětí na odporu R10. Přepínač rozsahů přepneme do polohy Gramo, potenciometr P1 vytočíme na maximum a dotkneme se prstem zdířky B. Z reproduktoru se ozve silné bručení až vytí. Máme-li tónový generátor nebo gramofon, prověříme celou nf část akustickým signálem.
Je-li vše v pořádku, zasuneme obě zbývající elektronky a změříme veškerá napětí, která by již měla zhruba odpovídat údajům, uvedeným ve schématu. Pokud by bylo napětí v bodě 25 mnohem menší, zkontrolujeme C27, nemá-li velký svod. Jsou-li veškerá ss napětí v normě, můžeme začít s vlastním vyvažováním (slaďováním) přístroje.
Vlnový přepínač přepneme na DV, ladicí kondenzátor téměř uzavřeme. Do bodu 11 zavedeme přes kondenzátor 100pF modulované napětí o kmitočtu 132kHz z pomocného vysílače. Paralelně k primárnímu vinutí
výstupního transformátoru připojíme přes kondenzátor 0,1μF/1000V výstupní indikátor, např. Avomet na střídavém rozsahu 100 - 300V. Potenciometr hlasitosti nastavíme na maximum.
Postupným dolaďováním dolaďovacím trimrů v pořadí C20, C19, C18 a C17 se snažíme dosáhnout maximální výchylky výstupního indikátoru. Pokud některý trimr nereaguje na ladění, nemá zřejmě předepsanou kapacitu. Jinak by vyvážení mf zesilovače nemělo činit potíže.
Dolaďovací kondenzátory jsou provedeny tak, že k vlastnímu stlačovacímu trimru o kapacitě cca 60pF je přinýtován doplňkový kondenzátor patřičné kapacity. Tyto slídové kondenzátory jsou velmi častou příčinou poruch v přijímačích Telefunken té doby. Vlivem koroze stříbrné vrstvy ztrácejí kapacitu částečně nebo zcela. Proto se vyplatí před vlastním slaďováním vždy všechny předem zkontrolovat. Platí to i o padingových kondenzátorech C8 až C10. Nepříjemným zdrojem poruch bývá také nedokonalý kontakt v nýtku, spojujícím trimr s doplňkovým kondenzátorem. Někdy pomůže jemné propájení spoje.
Pak přistoupíme ke sladění vstupních obvodů a oscilátoru. Pomocný vysílač připojíme přes umělou anténu (v nouzi přes kondenzátorek 100pF) do anténní zdířky přijímače. Přístroj i vysílač naladíme na 1450kHz. Pomocí C11, C13 a C15 se snažíme dosáhnout maximální výchylky výstupního indikátoru. Pak přijímač i vysílač přeladíme na 550kHz a pomocí C8 a C9 naladíme na maximální výchylku.
Na rozsahu DV přijímač i vysílač naladíme na 390kHz a trimry C12 a C14 doladíme na max. Přeladíme na 160kHz, kde doladíme na maximální výchylku padingem C10. Pokud by některý z padingových kondenzátorů nereagoval na ladění, jde o stejnou závadu, jako v případě mf filtrů.
Rozsah KV se zvlášť neslaďuje. Hrubý nesouhlas se stupnicí by mohl být způsoben neoriginálními cívkami oscilátoru i vstupu, jimiž byly nahrazeny původní cívky, odstraněné za války.
Pokud by přijímač nereagoval na signál a anténní zdířce, budou s největší pravděpodobností přerušeny anténní cívky L2 a L3 (viz tab. 1). Je to poměrně častá závada vznikající buď po úderu blesku do antény, nebo probitím kondenzátoru CA síťové antény.
Loading...