Telefunken Superhet Service Manual

SN č. 11/1989

Telefunken T 500 - superhet (1932-33)

Zpracoval: Ing. Miroslav Beran

Skříň: bakelitová, černá s tmavohnědým
mramorováním. Brokát zlatohnědě svisle
žinylkovaný (vroubkovaný). Zadní stěna
z ocelového perforovaného plechu, černě
lakovaná, popis stříbrný. Stupnicový rámeček
bronzový, hnědě patinovaný. Rozměry 535 x 420
x 275 mm.

Ovládací prvky: Levý knoflík = hlasitost, pravý
knoflík = tónová clona, střední větší knoflík =
ladění. Na pravém boku skříně je knoflík
s páčkou = vlnový přepínač. Ve směru otáčení
hodinových ruček jsou polohy následující: Vyp.­SV-DV-Gramo.

Zapojení: Superhet s předřazeným
jednostupňovým VF předzesilovačem, dvěma
mezifrekvenčními fitry (1 MF zesilovač) a
běžným dvoustupňovým nízkofrekvenčním
zesilovačem s prostou tónovou clonou, provoz ze
střídavé světelné sítě 105÷240V. Dva vlnové
rozsahy: SV a DV, průměrná citlivost je cca 1
mV.

Vysokofrekvenční předzesilovač,

osazený stíněnou elektronkou RENS1214, je
běžného zapojení. Jeho zesílení je řízeno
automaticky, o čemž se zmíním dále.

Směšovač je osazen dvoumřížkovou

elektronkou REN704d. Je to nejprimitivnější

směšovač, jaký se vůbec u superhetů vyskytuje,
s mnoha nedostatky. Nejenže dvoumřížková
elektronka má velmi malou směšovací strmost
(cca 0,1mA/V), ale vlivem mezimřížkových
kapacit dochází k vyzařování do antény a
v neposlední řadě se vyskytuje mnoho
interferenčních hvizdů. Konstruktéři tohoto
přístroje se s těmito problémy vypořádali vcelku
úspěšně a dosáhli optimálních výsledků. Aby
zamezili zpětnému vyzařování do antény,
zařadili před směšovací stupeň VF
předzesilovač. Tím současně umožnili řízení
citlivosti na vstupu, což by u směšovací
elektronky nešlo, měnil by se tím kmitočet
oscilátoru. Aby vyloučili vznik četných
interferenčních hvizdů, jednak radikálně snížili
jakost (Q) vstupního MF obvodu (velký
nepoměr mezi indukčnost a kapacitou), jednak
omezili amplitudy oscilačního napětí na
nejmenší možnou míru zařazením ssacího
obvodu v blízkosti cívek oscilátoru. Ve
schématu na obr. 1 je tento ssací obvod L13/C5,
přičemž C5 je vlastní kapacita vinutí cívky L13.
Řádný souběh oscilátoru se vstupem je zajištěn
běžným způsobem pomocí sériových
kondenzátorů.

Mezifrekvenční zesilovač, osazený opět

stíněnou elektronkou RENS1214, je vcelku
běžného provedení, až na první laděný okruh
L14/C7. Mezifrekvenční kmitočet je kupodivu
460kHz, ačkoliv v těch dobách se častěji
používalo dlouhovlnné mezifrekvence v okolí
100kHz, která poskytovala větší zesílení.
Vyššího MF kmitočtu zde zřejmě použili kvůli
omezení vzniku interferenčních hvizdů a
zrcadlových kmitočtů. Citlivost tohoto stupně je
rovněž řízena automaticky, jak bude uvedeno
dále.

Následující detekční stupeň, osazený

elektronkou RENS1204, používá anodové
detekce. Jistě by byla výhodnější detekce
diodová, ale ta by vyžadovala lampu navíc –
samostatnou diodu, protože tehdy ještě nebyly
používány sdružené zesilovací elektronky
s detekční diodou (tzv. „binody“). Tato
elektronka RENS1204 zároveň detekovaný
signál zesiluje a z její anody jde NF napětí na
řídicí mřížku koncové elektronky. Toto NF
napětí je však současně použito jako regulační
napětí pro automatické řízení citlivosti (AVC).

AVC je zde kupodivu dosti dokonalé.

Řízeny jsou dvě elektronky, a sice první VF
elektronka a mezifrekvenční elektronka. Aby

bylo možno k řízení citlivosti použít dosti
vysokého anodového napětí detekční elektronky,
je nutno řízeným elektronkám dát též přiměřeně
vysoké záporné předpětí. Toho je dosaženo
připojením katod řízených elektronek na dosti
vysoké kladné napětí (cca 130V), odebírané
z děliče, vytvořeného odbočkou na budicí cívce
reproduktoru. Potřebné předpětí pak vznikne
rozdílem těchto potenciálů. (Podrobněji o tomto

tématu v samostatné stati autora M. Berana
„AVC u nejstarších přijímačů“, vyšlo
v Radiojournalu č. 7/1991, str. 5).

Koncový stupeň, osazený elektronkou
RENS1374d, je běžného provedení. Předpětí je
získáváno na odbočce síťové tlumivky, která je
zařazena v záporné větvi anodového zdroje.
Tónová clona je nejjednoduššího provedení:
blokování anody řízené potenciometrem
zapojeným jako reostat. Jako anodová zátěž
koncové elektronky je primár běžného
výstupního transformátoru. VT má překvapivě
malé rozměry, přesto však díky dobrému
reproduktoru a velké skříni je přednes i
v hloubkách dobrý. Reproduktor je buzený
dynamik o Ø 240 mm.

Napájecí zdroj je též běžného provedení,
snad jen s tou zvláštností, že síťová filtrační

tlumivka (jak již bylo řečeno) je zapojena
v záporné větvi usměrňovače. To má výhodu

jednak v tom, že vinutí tlumivky není namáháno
vysokým napětím proti kostře, jednak lze
z odboček tlumivky snadno získávat předpětí
jak pro koncovou elektronku (cca -14V), tak také
pro lampu detekční (cca -4,5V). Budicí vinutí
reproduktoru je ke zdroji anodového proudu
připojeno paralelně. Kromě napětí cca 130V pro
katody VF a MF elektronek je z druhé odbočky
získáváno napětí cca 220V pro napájení stínicích
mřížek těchto elektronek. Celý zdroj je jištěn

tepelnou pojistkou běžného provedení.

Renovace: Je nepatrná pravděpodobnost, že

bychom získali tento přijímač v původním
zapojení a dosud hrající. S těmito přístroji byly
potíže již v počátcích jejich používání:
nedostatečná kvalifikace opravářů, nadto
nedostatečně vybavených potřebnou měřicí
technikou. Proto byly často předělávány na
jednoduché přímozesilující přijímače, anebo
původní cívková souprava byla vyměněna za
standardní, novějšího provedení, s adekvátními
změnami v zapojení. Získáme-li přístroj, který
má původní cívky vyměněny, nejenže jeho

historická cena je značně snížena, ale není naděje
uvést jej do provozu s původním zapojením.
V takovém případě raději počkáme, až původní
cívky opatříme.

Především přístroj vyjmeme ze skříně,
přičemž si neopomeneme označit přívody
k reproduktoru. Vyjmeme všechny elektronky.
Po důkladném vyčištění přístroje opravíme a
znovu seřídíme mechaniku ladicího převodu,
mechaniku vlnového přepínače, překontrolujeme
a popř. opravíme pérové kontakty přívodů
k postranním šroubkům elektronek,
překontrolujeme tepelnou pojistku na síťovém
transformátoru a síťový přívod. Zkontrolujeme
volič síťového napětí. Potom přístroj připojíme
na síť. Odběr naprázdno by měl být cca 2W.

Potom doporučuji rozebrat krabicové
kondenzátory, odstranit původní svitky a
nahradit je dle následujícího doporučení:

Tabulka 1a: Doporučené náhrady původních
svitků v malé krabici.

Původní C Náhradní C

C18 M1/750V 470nF 100V styroflex
C12 M5/750V 470nf 100V styroflex
C15 M5/750V
C17 M5/750V
C16 1M/360V
C13 1M/360V

C8 M1/750V

C21 60k/750V 68nF 400V styroflex

0,5μF
0,5μF

1μF
1μF

0,1μF

450V ellyt
450V ellyt
100V svitkový
160V svitkový
400V svitkový

Tabulka 1b: Doporučené náhrady původních
svitků ve velké krabici.

Původní C Náhradní C
C20 4M/1kV
C19 6M/1kV
C10 3M/360V
C11 1M/500V

5μF

10μF

5μF
1μF

450V ellyt
450V ellyt
450V ellyt
400V svitkový

Z ostatních kondenzátorů mimo krabice je velmi
kritický C2 (22 nF), filtrující předpětí pro řízení
první elektronky. Nesmí mít naprosto žádný
svod. Také důležitý je kondenzátor C14 (3k3),
vazební mezi 4. elektronkou a koncovou. A
pochopitelně i antenorový kondenzátor C2 (275
pF, síťová anténa), který prověříme nejen na
svod, ale i na zkušební napětí min. 500V
střídavých.

Dále se věnujeme kontrole všech

odporů, umístěných na společném svorníku

(viz obr. 2). Obvykle bývá vadný odpor R16
(10k), který napájí stínicí mřížku koncové
elektronky. Původní odpor překleneme stejným
druhem. Jestliže zjistíme na svorníku více
vadných odporů, potom bude účelnější celý
řetězec odporů rozebrat, vadné nahradit novými,
zamontovat a zapojit. Ostatní odpory mimo
svorník také zkontrolujeme, zejména zda nebyly
nahrazeny opory s nesprávnými hodnotami.

Svízelná je náhrada poškozených

potenciometrů. Především se pokusme o jejich
opravu. Vadné části vyměníme – získáme je ze
starých potenciometrů podobných typů. Na obr.
5a je rozkreslen potenciometr P3. Stejného
provedení je také potenciometr P1, který má na
konci hřídelky nasazen izolační nástavec se
zářezem pro šroubovák – je přístupný otvorem
vzadu v šasi. Na obrázku 5b je znázorněn
potenciometr P2. Všechny potenciometry musí

být v naprostém pořádku, zejména pak
potenciometr P1, kterým se nastavuje správný

režim detekční elektronky. Protože tímto
nastavením je současně ovlivněna i činnost VF
elektronky a elektronky mezifrekvenční, má
kvalita tohoto potenciometru zásadní význam
pro řádnou funkci celého radiopřijímače.

Překontrolujeme ss odpory výstupního

trafa a síťové filtrační tlumivky, ss odpory
budicího vinutí reproduktoru. Pokud zjistíme
přerušení tohoto vinutí nebo jiné jeho závažné
poškození, není možno ho opravit, protože
systém je nerozebíratelný. Nemáme-li
reproduktor druhý stejného provedení,
nahradíme ho prozatím běžným dynamickým
reproduktorem se stálým magnetem a místo
budicího vinutí s odbočkami zapojíme odporový
dělič stejných hodnot na zatížení cca 20W
(ztrátový tepelný výkon bude cca 8W). Šasi
přístroje propojíme s reproduktorem pětikilovým
kablíkem, nejlépe rozpojitelným, s konektorem.

Zasuneme usměrňovací elektronku a

přístroj zapneme. Po nažhavení a s osvětlovací
žárovičkou by měl odběr ze sítě činit cca 25W.
Anodové napětí v bodě 8 by mělo být cca 350V,
v bodě 43 cca 280V a v bodě 21 cca 140V. Je-li
vše v pořádku, zasuneme koncovou elektronku
a přesvědčíme se o její správné funkci. Na její
anodě bychom měli naměřit cca 260V a na
stínicí mřížce 220V, anodový proud cca 22mA.
Odběr ze sítě nyní vzroste na cca 40W. Dále
můžeme zasunout čtvrtou (detekční)

elektronku a orientačně se přesvědčit o její
činnosti ve funkci NF zesilovače. Její režim

nastavíme pomocí potenciometru P1. Při těchto
předběžných zkouškách se současně
přesvědčíme o řádné funkci všech tří
potenciometrů. Pokud nejsou v absolutním
pořádku,dále v oživování nepokračujeme.

Nyní zasuneme zbývající tři elektronky.

Při oživování nemůžeme postupovat po
jednotlivých stupních přijímače, protože
přepěťové poměry se ustálí na správných
hodnotách (po nastavení) až při chodu celého
přijímače. Pokusíme se naladit místní stanici, ale
s největší pravděpodobností se nám to nepodaří.
Další postup je následující:

Dle hodnot uvedených ve schématu (obr.

1) překontrolujeme napětí na řídicích mřížkách
a anodách první a třetí elektronky, též změříme
kladné napětí na jejich katodách (mělo by být
cca 140V bez signálu. Jestliže naměřené hodnoty
odpovídají údajům ve schématu, nastavíme
správné anodové napětí čtvrté elektronky
potenciometrem P1. Mělo by být – bez signálu –
cca o 1V vyšší, než je kladné napětí na katodách
elektronek E1 a E3. Rozdíl těchto hodnot totiž
představuje klidové předpětí těchto elektronek,
kdy je jejich zesílení největší.

Nyní přivedeme na řídicí mřížku třetí
elektronky mezifekvenční kmitočet a doladíme
nejprve sekundár druhého mezifrekvenčního
transformátoru trimrem T9 a pak jeho primár
trimrem T8 (viz obr. 3). Měli bychom vystačit se
signálem řádově 10mV.

Potom zkontrolujeme anodové napětí
směšovací elektronky E2, měříme je však
voltmetrem s malým odporem (1 kΩ na volt – o
tomto problému podrobněji v SN č. 8, pasáž o
oživování oscilátoru). Pracuje-li oscilátor,
naměříme na jeho první mřížce napětí -20 až ­50V (měřeno přístrojem o vlastní spotřebě
50μA). Nyní přivedeme mezifrekvenční
kmitočet na anodu této elektronky a doladíme
nejdříve sekundár prvního mezifrekvenčního
transformátoru trimrem T7 a opravíme polohu
T8 a T9. Primár 1. MF transformátoru má velmi
plochou rezonanční křivku, takže na dolaďování
trimrem T6 prakticky nereaguje. Úplně přesné
sladění bychom museli provést pomocí
osciloskopu a rozmítaného generátoru, ale to
není pro dobrou funkci nezbytné. Jestliže je
vinutí primáru 1. MFT v pořádku a také
kondenzátor C7 má předepsanou kapacitu (ve
schématu autora je údaj 6k8, jiné zdroje uvádějí
5k5 - pozn.red.), nebude mít rozladění tohoto
obvodu vliv na činnost přijímače. Signál