Telefunken Koncert-Super Schematic

TELEFUNKEN Koncert Super

Zpracoval: Radim Vařák, OK2 PRW

Skříň: Dřevěná, dýhovaná, leštěná, hnědá,
velikosti 374 x 410 x 290 mm, černý lakovaný
sokl. Zadní stěna z tvrzeného papíru, černá, se
stříbrným popisem. Spodní stínící kryt plechový,
283 x 190 mm. Brokát žinilkový, červenohnědý.

Ovládací prvky: Levý knoflík - hlasitost, pravý ­přepínání vlnových rozsahů a síťový vypínač,
prostřední - ladění. Vzadu nalevo dole páčka
tónové clony.

V roce 1934 uvedla Radiotechna Přelouč
na trh novou, tzv. Koncertní řadu Telefunken.
Pro méně majetnou klientelu byly určeny
přímozesilující přístroje Koncert Dual (viz SN22
a 23) a Koncert Trial. Vyvrcholením této řady byl
superhet Koncert Super. Na svou dobu se
vyznačoval výbornými parametry, ovšem za
jeho cenu (2590,-Kč) bylo možno pořídit téměř tři
dvoulampovky Dual (950,-Kč). Jedná se
prakticky o první oktodový superhet, vyráběný
v Přelouči. Dřívější používaly ke směšování
dvoumřížkové lampy (T500), tetrodu (T300),
eventuálně tetrodu plus triodu (T600). Telefunken
Koncert Super byl konkurenčním přístrojem
Philipsovy řady 520 - 522.

Zapojení: Přístroj je (vzhledem k nízké
mezifrekvenci) vybaven pásmovým filtrem s
induktivní vazbou. Při příjmu KV přichází signál
z antény přes kondenzátor C4 přímo na
jednoduchý laděný obvod L1, C2. Cívka L8

slouží k dosažení těsnější vazby na DV a tvoří ji 5
závitů navinutých na L7.
Oscilátor je běžného zapojení s
nastavitelným padingem (trimry C8 - C10),
schematické rozmístění cívek vstupních obvodů i
oscilátoru je na obr. 5. Mezifrekvenční napětí o
kmitočtu 132 kHz přechází z anody E1 přes první
filtr MF1 na řídicí mřížku E2, kde se zesiluje a
dále přes filtr MF2 přichází k detekci na diodovou
část binody E3 (REN924). Binoda je poměrně
zřídka používaná elektronka (ekvivalent Philips je
E444S).

Nízkofrekvenční složka, vzniklá po
detekci na odporech R9 a P1, se zesiluje
triodovou částí E3. Stejnosměrná složka napětí,
sloužící k řízení AVC, působí přes odpor R5
pouze na směšovací elektronku.

Koncový stupeň je osazen oblíbenou
nepřímožhavenou RENS1374d. Mřížkové
předpětí se získává spádem napětí na odporu R14.
V anodovém obvodu je jednoduchá tónová clona
(C13, spínač j). Případný druhý reproduktor
(vysokoohmový) se připojuje mezi anodu E4 a
zem. K jeho stejnosměrnému oddělení slouží
kondenzátor C32 (0,5 μF).

Také napájecí zdroj je běžného
provedení. Malá kapacita filtračních bloků (4 μF)

je kompenzována poměrně vysokou indukčností
filtrační tlumivky, kterou tvoří budicí cívka
reproduktoru (M).

RENOVACE:

Po vyjmutí přístroje ze skříně a jeho
vyčištění obnovíme nejdříve dokonalý chod
všech mechanických dílů. Vyčistíme a
promažeme ložiska a západkový mechanismus
vlnového přepínače, jeho kontakty
nakonzervujeme Kontoxem nebo Diavou. Dále
provedeme kontrolu ladícího převodu. Celý
ladicí agregát i se stupnicí lze po odpájení
přívodů a povolení čtyř odpružených šroubů na
spodní straně šasi vyjmout a zajistit si tak
dokonalý přístup ke všem jeho součástkám.
Ocelové lanko ukazatele stupnice bývá jen
zřídka kdy poškozeno. Jinak bychom jej
nahradili novým o délce 760 mm. Převod je
natolik jednoduchý, že jeho schéma neuvádím.

Máme-li přístroj po mechanické stránce v
pořádku, přistoupíme k postupnému uvádění
do chodu. Zkontrolujeme síťový volič na
transformátoru, zda je přepnut na správné napětí
a přístroj bez lamp (se stupnicovou žárovkou)

zapneme. Pozor při vyjímání elektronky E2
(RENS1294). Musíme ji ze soklu vytáhnout i se
stínicí čepičkou a pak ji z této vyšroubovat.
Změříme střídavé napětí pro anodový zdroj,
které činí (naprázdno) 2x500V. Zkontrolujeme
též napětí žhavicí. Pokud by příkon naprázdno
(měřeno wattmetrem) byl nepřípustně veliký,
mohl by být proražen některý z dekuplačních
kondenzátorů (C35, C36).

Je-li vše v pořádku, prověříme oba
filtrační bloky C33, C34, nemají-li zkrat. Pak
zasuneme usměrňovací elektronku a přístroj
krátce zapneme. Změříme ss napětí na C33, které
by mělo být asi 700V. Dále připojíme
reproduktor, potom na C33 bude cca 600V a na
C34 580V. Nyní přejdeme na kontrolu
koncového stupně. Prověříme všechny
obvodové součástky, zejména katodový odpor
R11 (kord) a jeho blokovací ellyt C28. Ten bude
určitě bez kapacity, proto ho nahradíme novým.

Zasuneme koncovou elektronku E4 a
přístroj zapneme. Anodové napětí by mělo být
cca 320V, na stínicí mřížce cca 280V, mřížkové
předpětí na R11 cca 15V (17 - 20V). Všechna
napětí jsou zatím o něco vyšší, než předepsaná,
protože nejsou v provozu ostatní elektronky.
Měla-li by lampa příliš velký anodový proud,
bude příčinou svod vazebního kondenzátoru
C26. Dotkneme-li se nyní řídicí mřížky
šroubovákem (bod 38), ozve se slabé bručení.

Dále přejdeme na předzesilovací stupeň.
Prověříme katodový odpor R10 a blokovací
kondenzátor C25 a zasuneme lampu E3.
Změříme její anodové napětí a mřížkové předpětí
na odporu R10. Přepínač rozsahů přepneme do
polohy Gramo, potenciometr P1 vytočíme na
maximum a dotkneme se prstem zdířky B. Z
reproduktoru se ozve silné bručení až vytí.
Máme-li tónový generátor nebo gramofon,
prověříme celou nf část akustickým signálem.

Je-li vše v pořádku, zasuneme obě
zbývající elektronky a změříme veškerá napětí,
která by již měla zhruba odpovídat údajům,
uvedeným ve schématu. Pokud by bylo napětí v
bodě 25 mnohem menší, zkontrolujeme C27,
nemá-li velký svod. Jsou-li veškerá ss napětí v
normě, můžeme začít s vlastním vyvažováním
(slaďováním) přístroje.

Vlnový přepínač přepneme na DV, ladicí
kondenzátor téměř uzavřeme. Do bodu 11
zavedeme přes kondenzátor 100pF modulované
napětí o kmitočtu 132kHz z pomocného
vysílače. Paralelně k primárnímu vinutí

výstupního transformátoru připojíme přes
kondenzátor 0,1μF/1000V výstupní indikátor,

např. Avomet na střídavém rozsahu 100 - 300V.
Potenciometr hlasitosti nastavíme na maximum.

Postupným dolaďováním dolaďovacím
trimrů v pořadí C20, C19, C18 a C17 se snažíme
dosáhnout maximální výchylky výstupního
indikátoru. Pokud některý trimr nereaguje na
ladění, nemá zřejmě předepsanou kapacitu. Jinak
by vyvážení mf zesilovače nemělo činit potíže.

Dolaďovací kondenzátory jsou
provedeny tak, že k vlastnímu stlačovacímu
trimru o kapacitě cca 60pF je přinýtován
doplňkový kondenzátor patřičné kapacity. Tyto
slídové kondenzátory jsou velmi častou příčinou
poruch v přijímačích Telefunken té doby.
Vlivem koroze stříbrné vrstvy ztrácejí kapacitu
částečně nebo zcela. Proto se vyplatí před
vlastním slaďováním vždy všechny předem
zkontrolovat. Platí to i o padingových
kondenzátorech C8 až C10. Nepříjemným
zdrojem poruch bývá také nedokonalý kontakt v
nýtku, spojujícím trimr s doplňkovým
kondenzátorem. Někdy pomůže jemné propájení
spoje.

Pak přistoupíme ke sladění vstupních
obvodů a oscilátoru. Pomocný vysílač
připojíme přes umělou anténu (v nouzi přes
kondenzátorek 100pF) do anténní zdířky
přijímače. Přístroj i vysílač naladíme na
1450kHz. Pomocí C11, C13 a C15 se snažíme
dosáhnout maximální výchylky výstupního
indikátoru. Pak přijímač i vysílač přeladíme na
550kHz a pomocí C8 a C9 naladíme na
maximální výchylku.

Na rozsahu DV přijímač i vysílač
naladíme na 390kHz a trimry C12 a C14
doladíme na max. Přeladíme na 160kHz, kde
doladíme na maximální výchylku padingem C10.
Pokud by některý z padingových kondenzátorů
nereagoval na ladění, jde o stejnou závadu, jako
v případě mf filtrů.

Rozsah KV se zvlášť neslaďuje. Hrubý
nesouhlas se stupnicí by mohl být způsoben
neoriginálními cívkami oscilátoru i vstupu, jimiž
byly nahrazeny původní cívky, odstraněné za
války.

Pokud by přijímač nereagoval na signál a
anténní zdířce, budou s největší
pravděpodobností přerušeny anténní cívky L2
a L3 (viz tab. 1). Je to poměrně častá závada
vznikající buď po úderu blesku do antény, nebo
probitím kondenzátoru CA síťové antény.